Juho Kusti Paasikivi

Juho Kusti Paasikivi
Juho Kusti Paasikivi
7. prezident Finska
Ve funkci: 11. března 1946 – 1. března 1956
Předseda vlády	Mauno Pekkala Karl-August Fagerholm Urho Kokkenen Sakari Tuomioja Ralf Törngren
Předchůdce	Carl Gustaf Emil Mannerheim
Nástupce	Urho Kaleva Kekkonen
2. a 28. předseda vlády Finska
Ve funkci: 17. listopadu 1944 – 9. března 1946
Prezident	Carl Gustaf Emil Mannerheim
Předchůdce	Urho Castrén
Nástupce	Mauno Pekkala
Ve funkci: 27. května 1918 – 27. listopadu 1918
Předchůdce	Pehr Evind Svinhufvud
Nástupce	Lauri Ingman
Stranická příslušnost
Členství	KOK (liberálně-konzervativní)
Rodné jméno	Johan Gustaf Hellstén
Narození	27. listopadu 1870 Hämeenkoski
Úmrtí	14. prosince 1956 (ve věku 86 let) Helsinky, Finsko Finsko
Místo pohřbení	hřbitov Hietaniemi
Národnost	finská
Choť	Anna Matilda Forsman Allina Valve
Rodiče	Aukusti Hellsten a Karoliina Vilhelmiina
Děti	4
Alma mater	Helsinská univerzita
Profese	právník, diplomat
Náboženství	luteránství
Ocenění	Řád sv. Stanislava 2. třídy (1905) Řád sv. Anny 2. třídy (1913) Železný kříž s bílou stuhou (1919) Cross of Liberty, 1st Class (1919) velkokříž Řádu bílé růže (1920) … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Juho Kusti Paasikivi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Juho Kusti Paasikivi [IPA: juho kusti pɑ:sikiʋi] (27. listopadu 1870 Hämeenkoski – 14. prosince 1956 Helsinky) byl v letech 1946–1956 prezidentem Finska, předtím vykonával funkci předsedy vlády (v roce 1918 a poté znovu mezi lety 1944 a 1946). Paasikivi byl více než 50 let vlivnou osobností ekonomického a politického života Finska. Je tvůrcem finské zahraniční politiky po druhé světové válce, která bývá označována termínem finlandizace. Byl to „snad největší skandinávský politik 20. století.“^[1]

Biografie

Paasikivi se narodil roku 1870 ve finském městě Koski jako Johan Gustaf Hellsten. Jeho otec August Hellsten byl kupec švédské národnosti. Ve 14 letech osiřel a byl vychováván tetou a v roce 1885 své jméno pofinštil na Paasikivi.

Roku 1890 nastoupil na univerzitu v Helsinkách, kde studoval práva. Bakalářský titul získal roku 1892, na právníka promoval v roce 1897. Ve stejném roce se také oženil s Annou Matildou Forsmanovou, se kterou měl čtyři děti. Doktorandské studium úspěšně završil roku 1901 a následně dva roky působil jako asistent profesora. Odtud přešel do administrativních struktur Finského velkoknížectví a nastoupil politickou kariéru.

Počátek politické kariéry

Paasikivi byl už na univerzitě politicky aktivní. Patřil k národnímu hnutí a podporoval větší autonomii Finska na Rusku. Odmítal snahu Rusů prosadit ruštinu jako jediný úřední jazyk v celé Ruské říši. V letech 1907 až 1913 byl poslancem parlamentu za konzervativně-vlasteneckou Finskou stranu.

V roce 1914 se kvůli pochybnostem o dalším směřování Finské strany stáhnul z celostátní politiky i administrativy a přijal místo ředitele banky KOP. Tuto pozici zastával až do roku 1934. V letech 1915–1918 byl členem městské rady Helsinek.

Vyhlášení nezávislosti a občanská válka

Po ruské únorové revoluci v roce 1917 byl Paasikivi jmenován členem komise, která měla modernizovat právní systém Finského velkoknížectví a upravit jeho pozici v rámci Ruské říše. Zpočátku Paasikivi podporoval, aby se Finsko stalo autonomní součástí Ruska, ale po říjnové revoluci začal prosazovat vyhlášení nezávislosti, i když místo republiky preferoval konstituční monarchii.

Po vyhlášení nezávislosti podporoval monarchii v čele s německým princem Fridrichem Karlem Hesenským – předpokládal totiž, že tato vazba na Německo zabezpečí Finsku podporu proti bolševikům. Během občanské války stál na straně finské bílé armády, která nakonec s podporou Němců zvítězila. Bezprostředně po skončení občanské války zastával od května do listopadu 1918 funkci premiéra a i nadále podporoval konstituční monarchii.

Po porážce Německa v první světové válce se Finsko stalo republikou a Paasikivi opět rezignoval na politické funkce a vrátil se k práci v bance.

Meziválečné období

Paasikivi jakožto konzervativní politik byl odpůrcem finských socialistů a komunistů, proto se v meziválečném období krátce přidal ke krajně pravicovému polofašistickému hnutí Lapua. Toto hnutí však, stejně jako řada dalších významných představitelů (např. Kaarlo Juho Ståhlberg), opustil poté, co se radikalizovalo. Hnutí Lapua bylo následně po neúspěšném pokusu o puč zakázáno.

V roce 1934 byl zvolen předsedou Národní koaliční strany a podařilo se mu ji očistit od podezření z napojení strany na hnutí Lapua. V témže roce se podruhé oženil (první žena zemřela roku 1931) a přijal post velvyslance ve Stockholmu. Švédsko se v té době stalo jediným možným partnerem Finska – z východu jej ohrožoval Sovětský svaz, autoritářské režimy v pobaltských republikách ani hitlerovské Německo nepřipadaly jako spojenci v úvahu a Velká Británie ani Francie nejevily o Finsko zájem.

Paasikivi ve Švédsku usiloval o zlepšení vzájemných vztahů, které byly od občanské války značně oslabené, a navázání spolupráce v obranné politice. Jeho snaha se zpočátku jevila jako úspěšná, nicméně po napadení Finska Sovětským svazem byla švédská podpora menší než se očekávalo – Švédsko Sovětskému svazu nevyhlásilo válku a ani nevyslalo své vojáky na obranu Finska.

Před zimní válkou byl velvyslancem v Moskvě. Po vypuknutí války souběžně s tím zastával funkci ministra bez portfeje a vedl jednání o uzavření příměří. Když se dozvěděl, že Finsko bez jeho vědomí jedná s Třetí říší, na všechny funkce rezignoval.

Premiér a prezident

Během pokračovací války byl Paasikivi v opozici k proněmecké politice Finska. Žil v ústraní a začal psát paměti. Od roku 1943 předpokládal německou porážku.

Po podpisu příměří se Sovětským svazem byl Paasikivi jmenován předsedou vlády. Hlavním cílem jeho vlády bylo, aby Finsko nepředstavovalo hrozbu Sovětskému svazu a mělo s ním dobré vztahy. To znamenalo mimo jiné akceptovat ve vnitřní politice mnoho sovětských požadavků.

Po odstoupení prezidenta Mannerheima v roce 1946 byl zvolen jeho nástupcem. V této funkci pokračoval ve své zahraniční politice, která se dnes označuje termínem finlandizace. Nejvyššími hodnotami této politiky byl mír a samostatnost Finska, v praxi se jednalo o podřízení se velmocenskému postavení Sovětského svazu. Finsko spolupracovalo se skandinávskými zeměmi, ale zároveň si vytvořilo silné ekonomické vazby na SSSR a důsledně zachovávalo neutralitu.

Paasikivi byl opět zvolen prezidentem roku 1950. Jeho druhý mandát skončil v březnu 1956, v prosinci téhož roku ve věku 86 let zemřel.

Vyznamenání

Stát	Stuha	Název	Datum udělení
Dánsko Dánsko		rytíř Řádu slona	1950, 17. listopadu
Francie Francie		Řád čestné legie
Island Island		velkokříž s řetězem Řádu islandského sokola[2]	1954, 24. dubna
Norsko Norsko		velkokříž Řádu svatého Olafa
Polsko Polsko		Řád svatého Stanislava
Pruské království Pruské království		Železný kříž
Rusko Rusko		Řád svaté Anny
Sovětský svaz Sovětský svaz		Leninův řád	1954
Švédsko Švédsko		rytíř Řádu Serafínů	1947, 10. června
		Řád polární hvězdy

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Juho Kusti Paasikivi na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Juho Kusti Paasikivi na Wikimedia Commons
• Finsko - Juho Paasikivi a Urho Kekkonen - video z cyklu České televize Historický magazín

Prezidenti Finska
Kaarlo Juho Ståhlberg (1919–1925) • Lauri Kristian Relander (1925–1931) Pehr Evind Svinhufvud (1931–1937) • Kyösti Kallio (1937–1940) • Risto Ryti (1940–1944) • Carl Gustaf Emil Mannerheim (1944–1946) • Juho Kusti Paasikivi (1946–1956) • Urho Kaleva Kekkonen (1956–1982) • Mauno Koivisto (1982–1994) • Martti Ahtisaari (1994–2000) • Tarja Halonenová (2000–2012) • Sauli Niinistö (2012–2024) • Alexander Stubb (od 2024)

Premiéři Finska
	Pehr Evind Svinhufvud (1917–1918) • Juho Kusti Paasikivi (1918) • Lauri Ingman (1918–1919) • Kaarlo Castrén (1919) • Juho Vennola (1919–1920) • Rafael Erich (1920–1921) • Juho Vennola (1921–1922) • Aimo Cajander (1922) • Kyösti Kallio (1922–1924) • Aimo Cajander (1924) • Lauri Ingman (1924–1925) • Antti Tulenheimo (1925) • Kyösti Kallio (1925–1926) • Väinö Tanner (1926–1927) • Juho Sunila (1927–1928) • Oskari Mantere (1928–1929) • Kyösti Kallio (1929–1930) • Pehr Evind Svinhufvud (1930–1931) • Juho Sunila (1931–1932) • Toivo Mikael Kivimäki (1932–1936) • Kyösti Kallio (1936–1937) • Aimo Cajander (1937–1939) • Risto Ryti (1939–1940) • Johan Wilhelm Rangell (1941–1943) • Edwin Linkomies (1943–1944) • Antti Hackzell (1944) • Urho Castrén (1944) • Juho Kusti Paasikivi (1944–1946) • Mauno Pekkala (1946–1948) • Karl-August Fagerholm (1948–1950) • Urho Kaleva Kekkonen (1950–1953) • Sakari Tuomioja (1953–1954) • Ralf Törngren (1954) • Urho Kaleva Kekkonen (1954–1956) • Karl-August Fagerholm (1956–1957) • Vieno Johannes Sukselainen (1957) • Rainer von Fieandt (1957–1958) • Reino Kuuskoski (1958) • Karl-August Fagerholm (1958–1959) • Vieno Johannes Sukselainen (1959–1961) • Martti Miettunen (1961–1962) • Ahti Karjalainen (1962–1963) • Reino Ragnar Lehto (1963–1964) • Johannes Virolainen (1964–1966) • Rafael Paasio (1966–1968) • Mauno Koivisto (1968–1970) • Teuvo Aura (1970) • Ahti Karjalainen (1970–1971) • Teuvo Aura (1971–1972) • Rafael Paasio (1972) • Kalevi Sorsa (1972–1975) • Keijo Liinamaa (1975) • Martti Miettunen (1975–1977) • Kalevi Sorsa (1977–1979) • Mauno Koivisto (1979–1982) • Kalevi Sorsa (1982–1987) • Harri Holkeri (1987–1991) • Esko Aho (1991–1995) • Paavo Lipponen (1995–2003) • Anneli Jäätteenmäkiová (2003) • Matti Vanhanen (2003–2010) • Mari Kiviniemiová (2010–2011) • Jyrki Katainen (2011–2014) • Alexander Stubb (2014–2015) • Juha Sipilä (2015–2019) • Antti Rinne (2019) • Sanna Marinová (2019–2023) • Petteri Orpo (od 2023)