Obuvnictví

ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Vyobrazení ševcovské dílny z roku 1568

Obuvnictví zvané též ševcovství je obor zabývající se výrobou obuvi. S ohledem na nejčastěji používané materiály je považován za odvětví kožedělného a textilního průmyslu. Osoba obuv vyrábějící se nazývá obuvník čili švec. Povolání ševce patří mezi tradiční řemesla.

Tradičním materiálem na výrobu bot v evropské kultuře byla kůže, proto byl výkon ševcovského řemesla často spojen obecněji se zpracováním kůže, například se sedlářstvím. Mezi speciální ševcovské potřeby patří ševcovské kopyto, šídlo, verpánek i speciální nitě dratev.

V obuvnictví je používána řada dalších materiálů, zejména guma, plast, juta, dřevo (dříve například dřeváky, dnes například podrážka u „korkových“ sandálů). Ruční výroba bot byla do značné míra nahrazena výrobou strojní, na čemž se během začátku 20. století podílel i český obuvník Tomáš Baťa, který z tehdejšího Československa udělal obuvnickou velmoc.

Historie

V cechovní heraldice má ševcovský cech ve znaku tři nohy obuté do škorní s ostruhami. Staroměstští ševci užívali již v roce 1440 tento znak na modré korouhvi. Ševcovský znak byl používán i na pečetidech a cechovních předmětech, a protože řemeslo ševců bylo početné, jsou tyto předměty četně zastoupeny i v muzejních cechovních sbírkách. Ševci dodržovali cechovní artikule. V roce 1600 bylo evidováno v Praze na Starém Městě 70 mistrů, na Malé Straně 50 a na Novém Městě 91 mistrů.[1]

Patronem ševců jsou svatí Kryšpín a Krispinián (Crispinus a Crispinianus), kteří kradli kůže a vyráběli z nich boty, jimiž zdarma obdarovávali chudé.[2] Postavy ševců se hojně vyskytují v lidových pohádkách.

Galerie

  • Muzeum obuvi a kamene ve Skutči
    Muzeum obuvi a kamene ve Skutči
  • Polský švec, rok 1941
    Polský švec, rok 1941
  • Bangladéš, rok 2004
    Bangladéš, rok 2004

Odkazy

Reference

  1. HRDLIČKA, Jakub. Pražská heraldika : znaky pražských měst, cechů a měšťanů. Lektoři: Václav Ledvinka, Rostislav Nový. Praha: Public history 229 pages s. ISBN 80-901432-8-8, ISBN 978-80-901432-8-9. OCLC 31155977 S. 142–144. 
  2. Komenského slovník naučný. 1. vyd. Svazek II.. Praha II., Žitná 13: Nakladatelství a vydavatelství Komenského slovníku naučeného, 1937. 10 svazků. Kapitola Crispinus a Crispinianus, s. 384. 

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Autoritní data Editovat na Wikidatech
  • NKC: ph123618, ph314936
  • GND: 4215418-2
  • HDS: 013973