Paní z moře

Paní z moře

Autor	Henrik Ibsen
Jazyk	norština
Datum vydání	1888
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paní z moře je divadelní hra, kterou napsal norský dramatik Henrik Ibsen roku 1888 v Mnichově. Byla to předposlední hra, kterou napsal v zahraničí, než se roku 1891 definitivně vrátil do Christianie, dnešního Osla.

Drama vyšlo téhož roku v nákladu deseti tisíc výtisků. O rok později se hra dočkala premiéry na dvou místech zároveň, v Christianském divadle v Norsku a ve výmarském Hoftheater. Ačkoli hra nebyla kritikou přijata jednoznačně pozitivně, dosáhla v divadlech dvojnásobného zisku, než bylo při uvádění skandinávských dramatiků běžné.^[1]

Tematikou se Paní z moře v jistém ohledu podobá dramatům z let předchozích. Obdobně jako v Domečku pro panenky (1879) nebo v Přízracích (1881) se zde dramatik zaobírá tehdy aktuálními problémy, které se týkaly postavení ženy v rodině i ve společnosti. Kromě toho se hra zabývá také otázkou vlivu iracionálních pudů na lidské chování. Stejně jako v Ibsenově o čtyři roky mladším díle Divoká kachna se v dramatu Paní z moře mísí prvky symbolismu i realismu.^[1]^[2]

Děj

Drama je rozděleno do pěti dějství a odehrává se během několika dní v městečku na severu Norska. Do domu místního lékaře Wangela přijíždí po letech na návštěvu učitel Arnholm, který býval dříve domácím učitelem Wangelovy starší dcery Bolety a zároveň je dávným přítelem Elidy, jež se před třemi lety stala lékařovou druhou ženou. Během rozhovoru s Arnholmem Elida naznačí, že její manželství není šťastné, protože se v něm cítí svázaná a nesvobodná. Nedokáže se také přizpůsobit zdejšímu klidnému zálivu a touží být znova nablízku otevřenému moři a fjordům. Arnholmovi se svěří, že byla kdysi neoficiálně zasnoubená s jiným mužem, námořníkem nevalné pověsti. Ten se navíc téhož večera zjeví na zahradě domu a nabádá ji, aby s ním odešla, jelikož si na ni z titulu zasnoubení činí nárok. Z následujících dialogů, které Elida vede se svým mužem, se dozvídáme, že celá její duše patří onomu cizinci, který ji zároveň přitahuje i děsí. Wangel není schopen její situaci pochopit a námořníka a jeho nároky předem odmítá. Když odbije půlnoc, přichází cizinec znova a hodlá si Elidu odvést. V samém závěru hry lékař konečně porozumí přání své ženy odpovědně se rozhodovat a dovolí jí, aby si mezi ním a námořníkem vybrala. Elida se nakonec rozhodne se svým manželem zůstat.

Kromě výše zmíněných vystupují v dramatu i další postavy. Elidinu osamělost prohlubuje odtažité chování Wangelových dcer z prvního manželství, Hildy a Bolety. Do děje vstupují i dva umělci, malíř Ballested a sochař Lyngstrand, jejichž díla svým námětem mořské panny metaforicky odkazují k postavě Elidy. Také v příběhu Elidiny nevlastní dcery Bolety a učitele Arnholma tematizuje autor otázku svobodné volby ženy. Boleta vyhoví žádosti o ruku od muže, kterého nemiluje, protože to vnímá jako jedinou možnost seberealizace.^[1]

České překlady

Do češtiny bylo drama poprvé převedeno roku 1906 Jaroslavem Kvapilem. Po Kvapilovi přeložili drama také Přemysl Wiesner (1957), Dagmar Cimická (1972) a Jiří Roy (1974). Nejnovější překlad pořídil v roce 1986 František Fröhlich.^[3]

Česká uvedení

Prozatímní národní divadlo v Brně, režie Pavel Švanda, premiéra 14. ledna 1890
Národní divadlo, režie Jaroslav Kvapil, premiéra 19. prosince 1905
Národní divadlo Brno, režie Antoš J. Frýda, premiéra 23. března 1906
Národní divadlo Brno, režie Jaroslav Auerswald, premiéra 31. ledna 1920
České divadlo v Olomouci, režie O. Linhart, premiéra 18. března 1943
České lidové divadlo v Brně, režie Vladimír Kolátor, premiéra 21. září 1943
Svobodné divadlo (Brno), režie Rudolf Walter, premiéra 14. dubna 1947
Slovácké divadlo, režie Miroslav Zéda, premiéra: 13. září 1957
Městské oblastní divadlo Kolín, režie Čestmír Kovář, premiéra 21. září 1957
Městské oblastní divadlo Benešov, režie Kamil Olšovský, premiéra 5. října 1957
Divadlo Františka Xavera Šaldy, režie Karel Kříž, premiéra 11. března 1972
Krajské a oblastní divadlo Český Těšín, režie Jiří Roy, premiéra 17.  listopadu 1974
Divadlo Na zábradlí, režie Lucie Bělohradská, premiéra 3. června 1986
Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého, režie Alexandr Ploster, premiéra 13. března 1988
Československý rozhlas Praha, režie Hana Kofránková, premiéra 9. listopadu 1988^[4]
Klicperovo divadlo, režie Radovan Lipus, premiéra 1. dubna 1995
Městské divadlo Mladá Boleslav, režie Ivo Krobot, premiéra 9. června 1995
Západočeské divadlo Cheb, režie Jaroslava Šiktancová, premiéra 6. října 2012
Těšínské divadlo, režie Pavel Ondruch, premiéra 26. listopadu 2016
Národní divadlo Brno, režie Martin Františák, premiéra 27. ledna 2017^[5]^[6]
Divadlo Františka Xavera Šaldy, režie Šimon Dominik, premiéra 4. října 2019

Reference

↑ ^a ^b ^c FIGUEIREDO, Ivo de: Henrik Ibsen – Člověk a maska. Praha: Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-2946-9. S 501-506
↑ HUMPÁL, Martin/ KADEČKOVÁ, Helena/ PARENTE-ČAPKOVÁ, Viola: Moderní skandinávské literatury 1870 – 2000. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1174-0. S. 48-49
↑ S.R.O., Rebex ČR. Virtuální studovna Divadelního ústavu - O projektu. vis.idu.cz [online]. [cit. 2017-06-17]. Dostupné online.
↑ Osoby a obsazení: MUDr. Erik Wangel, obvodní lékař (Petr Haničinec), Ellida Wangelová, jeho druhá žena (Jana Hlaváčová), Boleta, jeho dcera z prvního manželství (Hana Maciuchová), Hilda, jeho dcera z prvního manželství (Veronika Žilková), Arnholm, školní ředitel (Vlastimil Fišar), Lyngstrand (Jiří Ornest), Ballested (Jiří Hálek) a cizí člověk a hlas (František Němec)
↑ NASJONALBIBLIOTEKET. Nasjonalbiblioteket - Nasjonalbiblioteket. www.nb.no [online]. [cit. 2017-06-17]. Dostupné online. (no-bokmaal)
↑ CEJPEK, Václav/ STEHLÍKOVÁ, Karolína: Ipse, ipsa, Ibsen. Soběslav: Elg, 2006. ISBN 80-239-6129-2. S. 231–240